Konečné smíření

 

Čekám na Ni, toužím po Jejích rtech...

Jsem kámen, voda studená, jenž se líně kroutí úzkým korytem...

 

Čekám na Ni, tak klidně, tak chladně, tak smířeně...

Dokázal jsem doposud bez Ní žít, ale jak led...tiše snáším tíhu věků ve své mysli...

 

Čekám na Ni, prahnu po tom Ji poznat...

Tak stár jsem a přec pln sil...rok jak let patnáct...

 

Čekám na Ni, trpělivě, až čas dá Ji do mé náruče...

Dosud krása opravdová nehalila můj život...však snoubení s Ní bude krásné, když to dokážu...

 

Čekám na Ni, neboť já Jí naproti nepůjdu...

Věrná to choť...vždy se ke mě vrací...

 

Čekám na Ni, aby rozpálila mé srdce...

Jak vstřícná je, všechny utiší ve Své náruči...

 

Čekám na Ni,věčnou slečnu se stříbrem ve vlasech...

Navštěvuje i ty, co už je ostatní opustili, tak šlechetná jest...

 

Čekám na Ni, aby mi ukázala cestu...

A budu muset poslouchat, vnímat, dívat se...

 

Čekám na Ni, abych přestal být kamenem, vodou a vzduchem. Budu jen sám sebou...

Mnohdy jsem Ji objímal a hladil, ale zapomněl jsem na ni jako na smrt...

 

Čekám na Ni, aby mi šeptala pravdu ústy rudými od krve...

Až dotkne se mě, budu trpět...a jak rád. Bez obrany kamene i bez odplavení bolesti vodou...

 

Čekám na Ni, abych pocítil nejhlubší a nejčistší bolest...

Miluji Ji, protože mi ukáže to, co miluji nade vše...

Konečně budu něco cítit...

 

Čekám na SMRT...


GIMEL

Malé a velké poklady

 

I.

Ve stínu slávy,

potichu kráčí.

I stíny se tváří,

že jsou něco víc.

 

Stále se plazí

ve stínu katedrál,

jenž hrdě tvrdí,

že člověk je nic.

 

II.

Pomníky slabosti

hrdě se tyčí.

Vyryto v portálu:

„Boží jsem chrám“.

 

A lidské trosky

klečící v davu

věří tem slovům.

Dobře je znám...

 

III.

Honosné oltáře,

výzdoba zlatá

prostý lid slepý

vždy sráží k zemi.

 

Nebudu křičet,

tahat je z prachu

a pokud chcete,

pak odpusťte mi.

 

IV.

Stavby mohutné

víc, že jsou, tvrdí

a kdo jim uvěří

takový jest.

 

Že věčnost kamene

nepředčí člověka,

kdo toto pochopí,

stihne ho trest.

 

V.

Jaká je hodnota

toho kdo otročí

zemi a hmotě,

jenž má jemu sloužit?

 

Toho jenž netuší,

ani co hledá má,

cena je mizivá.

A dál jen krouží.

 

VI.

Krouží dál životem

tupě jen dokola,

čekajíc na ránu,

co jim směr má.

 

Na ránu osudu,

krutou a nádhernou,

jenž jim dá cestu,

a snad pozná...

 

Duše

V ledové rakvi,

na vršku hory

s výrazem ztuhlým

našel jsem klid.

 

Na vršku hory

pokryté sněhem,

přesně kde nechtěl

jsem nikdy být...

 

Paprsky slunce

něžně led hladí

mramor a křišťál

domov je můj.

 

Vynesen  časem,

ponechán mrazu.

Vyryto v mysli:

„teď tady stůj!“

 

Na vrchu hory

hrdosti pocta

skelný zrak můj

sleduje čas..

 

Naprosto zmrzlý

odsouzen státi,

už zcela oheň

tužeb mých zhas.

 

Na vršku hlavy

pokryté sněhem

blyští se perla

chladná a lesklá.

 

Na vršku hlavy,

symbol tuposti,

zdobí tu sochu

koruna ze skla...