Charles Bodlaire
Mršina



Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí,
po ránu v sladkém podletí
mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí
uprostřed štěrku ležeti.

S nohama ve vzduchu jak vilná žena,
škvaříc a potíc samý jed,
smrdutým břichem beze studu rozevřena
se nabízela pro pohled.

A slunce pralo plnou silou do hniloby,
jak by v ní chtělo vznítit var
a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
vrátit, co spjala v jeden tvar.

Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
a rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to zapáchalo -
mohla ses mi tam poroučet.

Roj much, jenž bzučel v pupku téhle shnilotiny,
a červi pruhy černými
když valili se z ní jak z husté tekutiny,
hýbali cáry živými.

To všechno klesalo a stoupalo jak vlny
či vzpínalo se praskajíc,
tělo, jak vzdouval by je výdech tajuplný,
tím žilo stále víc a víc.

Z tohoto světa zněla hudba prapodivná
jak vítr běžící, pláč vod,
anebo zrno žencovo, když ruku zdvihna,
řešetem propouští svůj hod.

Podoba mizela a byla už jen snění,
náčrtek tužkou teninkou
na plátně odloženém, kde už malíř není
s to pracovat leč vzpomínkou.

Tam za kamením lačná fena vyčkávala
a vztekle měřila si nás,
ten kus, jejž hryzala a nyní zanechala,
číhajíc vyhlížela zas.

Vy také budete jak tohle rozkládání,
jak tento hnis zde vyvřelý,
hvězdo mych očí, slunce přírody mé, paní,
má vášni i můj anděli!

Taková budete, ó kněžno půvabnosti,
až pomažou vás naposled,
až pod trávu a pod kořeny, mezi kosti
si odejdete práchnivět.

Ó kráso má, pak řekněte, až červ se chytí
žravými ústy vašich rtů,
že já jsem uchoval i tvar i božské bytí
svých lásek skleslých v nicotu.